Zima ve Finsku
Nakonec to byla půlroční dovolená, nekonečný obědy místo běhání, zima a tma - to platí. Za dovolenou může parádní finský vzdělávání. Neflákala jsem se, ale ani mě nic neotravovalo. Za obědy může finský sociální systém a absence očekávaný samoty – každý den tu byl někdo, kdo měl hlad ve stejnou dobu jako já. A jako celá země. Přesně v poledne. I když Finové to umí i dřív, pravda. Zima byla ta nejhezčí, co jsem kdy zažila. A nakonec netrvala ani tak dlouho. Tedy aspoň jsem to tak vnímala. Pamatuji si, jak jsem jednou vstala brzo a hned vyrazila na celodenní výlet, protože byly teploty nad nulou. Zas to trošku přikrášluju. Byl přesně jeden stupeň. A nakonec tma – od ledna do dubna jsem žila jako spořádáná stará paní. Večeře v 5 hodin na stole a spát. Už v dubnu jsme ale měli víc světla denně než doma, v Česku. A přišlo mi, že energii jsem předešlý měsíce střádala a na jaře z ní pak čerpala. Najednou jsem spát vůbec nechtěla. Klidně jsem šla o půlnoci na procházku a naopak v šest ráno jsem už vstávala. No problemo.
Celý poslední den doma jsem strávila v Praze. Šli jsme do Vltavy, pili filtrovanou kávu, já už ani nevím. Vím ale jistě, že jsem si pořád neuvědomovala, že jedu pryč. Vůbec mě to nedojímalo, netěšila jsem se nijak zvlášť, ledová jak noc. A pak jsem nastoupila do letadla, letuška začala mluvit finsky a mně ukápla slzička. Propánajána, co já budu dělat v zemi, kde se takhle mluví?
Já už oficiálně stárnu. Letadlo mělo 2 hodiny zpoždění a já si na cestu domů vzala raději tágo. Když si vzpomenu, jak jsem cestovala do Portugalska… Jinak jsem dnes viděla první západ slunce ve Finsku. Už v půl třetí. Zapadlo ale asi až ve čtyři… to zas jo.
Pamatuji si, jak jedu tím taxíkem zasněženými Helsinkami, v rádiu hraje Love tonight
a já jsem ráda, že si taxikář nechce povídat. Zároveň mi to ale cvaklo. TEN TAXIKÁŘ SI NECHCE POVÍDAT. Co toto znamená?
7. ledna
Konečně jsem se seznámila s lidmi! A finský pivo jsem si dala. Kukko. Není to bůhvíco.
Kromě toho, že to pivo bylo hnusný a drahý, bylo taky jediný, který jsem si dala. Od pěti hodin večer se už alkohol prodávat nesměl. Myslím, že za to tehdy mohly pandemický restrikce. Nicméně tady to bylo s alkoholem složitý obecně, proto jsem se rozhodla, že ho na půl roku zlodím. (Nakonec jsem ho tak úplně nezlodila.)
8. ledna
První výlet do Nuuksio (národní park). Sobi poprvé, na zamrzlém jezeře taky poprvé. Jedný holce zmrzl chleba…
17. ledna
Poznala jsem Lauriho, který mi řekl, že když jsem viděla doku o Laponsku, už jsem viděla všechno a ani tam nemusím. Hm…
28. ledna
Český večírek byl večer. Juanovi nejvíc chutnaly mý bramboráky. Mně přišly suchý. No nic. Pustili jsme Ventolína, Viah, krása.
Tradice vlasteneckých večírků se s námi držela až do konce semestru. Ochutnala jsem tak švýcarskou, francouzskou, španělskou kuchyni a další. Přestože v partě nebyl žádný Fin, řekli jsme si, že v květnu si uvaříme finské speciality. Za celou dobu jsme ale nepřišli na dostatečný množství typických dobrot a jídel. Ve studentských kantýnách se na místní kuchyni narazí opravdu málokdy, jít do restaurace si může dovolit málokdo
a koneckonců zdá se mi, že ani ve Finsku není finská kuchyně zrovna hit.
19. ledna
Ve dvě měla být sněhová bouře. Přišla až v pět, ale stála za to. ♡
5. února
Ke sněhu z bouře přibylo ještě pár centimetrů. 15km tůra s Markou, skořicový šnek a na kutě. Day done.
12. února
Seurasaari (ostrov). Procházka all day skoro. Den plný slastí. A hrozby války. Opět Putin. Aby tak chcíp.
16. února
Šla jsem bruslit. Snad po 15 letech.
V Helsinkách byly letos všechny ledové plochy zadarmo. A brusle jsem si půjčila v městský knihovně. Tríčky jsem se naučila od kamarádky Amandy. Všechno je tu nějaký jednodušší.
17. února
Měla jsem si koupit indickou tuš za 6 euro. Ale měli technickou Koh-i-noor. Takže jak to asi dopadlo.
21.února
V Česku mi bude chybět, že když nechám bundu přes noc na balkoně, nikdo mi ji nečmajzne. Ale zas mi nebude chybět, že mě na chodbě nikdo nezdraví.
Den předtím jsem byla zase v Nuuksio. Udělali jsme si oheň a grilovali dobroty, proto byla bunda přes noc venku. Tenhle zvyk neomezovat se kvůli počasí mi je hodně blízký. Snad se v Čechách zase nezhýčkám
a nebudu jen přelétávat od „Je strašná zima.“ na „Je strašný horko.“.
K tomu nezdravení – Je docela vyhlášeným stereotypem, že Finové jsou tiší, uzavření, bez mimiky. I finština zní monotónně, žádná změna intonace ani v otázce. Nejsem žádná znalkyně finské kultury, ani jsem tam nežila dost dlouho, abych to nějak relevantně okomentovala. Ale znám velký množství meme. Tady jedno je.
Večer se štrachám do Laponska. Že já mám tohle pořád zapotřebí. Stejně nejraději ležím a žeru.
Neřídím se radami místňáka Lauriho a vyrážím do Laponska. Jednalo se
o organizovaný výlet – plný autobus, focení se Santou Clausem a další turistický radosti. V takových situacích mám vážně slabý nervy. Nicméně výlet jsem si sama lépe neuměla naplánovat. Pohyb za polárním kruhem
v zimě je bez vlastní dopravy dost obtížný a vlastně jsem ani neměla chuť trávit tam čas sama. Kousla jsem se, přežila to, na Santu jsem si frontu vystála atp. Nakonec to bylo vážně fajn, usnadnilo mi to vše, co se na konci února dělo. Byla jsem poprvé na běžkách, procházela se po jezeře, vyjeli jsme si dokonce i na sever Norska, což bylo to nejhezčí, co jsem za celého půl roku viděla. V deníku mám z toho dne zápis:
I chose a wrong country. Heh. To jsem moudrá po necelém dni za hranicemi.
24. února
Řekla jsem si, že celý týden nebudu koukat na zprávy, abych se ničím na cestě netrápila. Ale Putin na mě koukal z každýho mobilu v autobuse.
A večer mi to máma napsala. Začal válku s Ukrajinou.
25. února
Zprávy, kurz běžkaření, zprávy, oběd, zprávy, prdeláčování, zprávy, večeře (poprvé jsem vařila pro 12 lidí a snědli to až na dno hrnce.), zprávy, sauna, zprávy,…
Já ani nevím, jak se tomu říká. Lopata? My jsme tomu říkali celý dětství prdeláč. No neva, po tomto dni konečně můžu prohlásit, že umím sjet kopec na lopatě všemi možnými způsoby.
A to už v tak mladým věku, 24 let.
26. února
Dnes jsem postavila/vydlabala iglú, vyvrtala díru do snad metrovýho ledu a založila oheň jen s magnesiem. Uff, přežiju i na Sibiři. Ne, že bych tam chtěla. Ale hlavně, viděla jsem polární záři!
Předpověď říkala, že bude celý týden zataženo a záři tedy neuvidíme. Poslední noc jsme ale měli ohromný štěstí. Nejdřív jsme viděli jednu menší, nicméně úplně první, takže kroupa dojetí padla.
A večer se objevila ještě dvakrát. Z toho jednou, když jsme byli v sauně. Já si tehdy hodila na mokrý plavky péřovku a běžela na jezero, abych líp viděla. Málem mi umrzl zadek. A potřetí přišla po půlnoci. Šli jsme tehdy už úplně všichni po tmě zase na jezero a koukali skoro dvě hodiny. Foukal neskutečný vítr, proto jsme si stoupli všichni kamarádi k sobě, jako skupina tučňáků, a jen mlčky sledovali. Já měla to neštěstí, že jsem nejmenší, navíc s nejteplejší bundou. To mě odsoudilo k stání vepředu. Byla jsem vyfoukaná jako nikdy a další den jsem nepohla krkem a cítila všechny klouby v těle. Hehe. Stará paní Pufflerová.
5. března
Putin alas Venaja ulos. Nebo tak nějak. Demonstrovat v cizím jazyce je vo hubu.
Jsem zpět v Helsinkách. Válka tu není tolik znát, jsme "daleko", příliš uprchlíků sem nemíří,...
12. března
Krásný den. Nemyslím na válku. Parádní procházka, možná jedna z posledních po moři, sauna Sompa, moříčko, rest.
Sompasauna je komunitní sauna u fjordu, o kterou se starají dobrovolníci. Je to skupina tří maringotek s kamny na dřevo, jedna jemná, střední a pak brutální. Tehdy jsem šla poprvé do té nejvyhřátější sauny. A naposledy. Byl tam jeden z těch poctivých finských saunistů, co hází vodu na kameny každých 10 vtěřin. Za pár minut eliminoval všechny anglicky mluvící. I já ošvihaná otužilkyně jsem za chvíli cítila, že jsem medium done, a utekla ven.
17. března
Dnes jsem se propadla v ledu na chodníku a zahučela po celý kotníky do louže.
Vždy nasněžilo, roztálo, zmrzlo, nasněžilo, roztálo, zmrzlo,… Už jsem přestala počítat, kolikrát jsem venku upadla. Štěrk jsem měla i ve sprše. To bude asi jaro!